Multimediální podpora výuky klinických a zdravotnických oborů :: Portál LF MU
Projekt MEFANET (MEdical FAculties Educational NETwork)
Lékařská fakulta Masarykovy univerzity
Rada pro informační technologie v medicíně, Lékařská fakulta Masarykovy univerzity
Institut biostatistiky a analýz, Lékařská a Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity

Paranoidní schizofrenie

Paranoidní schizofrenie

Vyšetření pacienta trpícího paranoidní schizofrenií, délka 23 min. Příchod pacienta, navázání kontaktu, základní údaje o pacientovi (věk, délka hospitalizace). Klinický rozhovor-vyšetření, demonstrace: (1) poruchy vnímání: sluchové halucinace, intrapsychické halucinace (ovládání na dálku, manipulace s pacientem), tělové halucinace (vypálení rohovky, jiné vidění). (2) poruchy myšlení: paranoidní percepce a interpretace, stereotypie v myšlení, rozvolnění asociací, symbolické myšlení, aglutinující myšlení, zárazy v myšlení bludy: paranoidně-persekuční, kosmický, religiózní, megalomanický. (3) poruchy emotivity: ambivalence, inadekvátní emotivita, náznak emoční oploštělosti. (4) totální anosognose. (5) další anamnestické údaje, studijní a pracovní anamnéza (sociální selhávání), trávení volného času, vztah k vrstevníkům a rodičům (zde náznak autoakuzací). Cílená klinická vyšetření: (a) test verbální fluence, (b) výklad přísloví.


Odkazy:
Odkaz   Datum Přístupnost [?] Klinicky citlivé [?] Licence
html Video nelze publikovat (klikněte pro další info...) Přejít - Video nelze publikovat (klikněte pro další info...)Otevřít v novém okně - Video nelze publikovat (klikněte pro další info...) 15.11.2007 kdokoli Creative Commons License

Klíčová slova: paranoidní schizofrenie, halucinace, bludy, ambivalence


Creative Commons LicenseObsah článku podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko
autor: Alexandra Žourková, Vítězslav Pálenský, Jaroslav Winkler | pracoviště: Psychiatrická klinika | publikováno: 10.11.2005 | poslední úpravy: 4.10.2011
citace: Žourková Alexandra, Vítězslav Pálenský, Jaroslav Winkler: Paranoidní schizofrenie. Multimediální podpora výuky klinických a zdravotnických oborů :: Portál Lékařské fakulty Masarykovy univerzity [online] 10.11.2005, poslední aktualizace 4.10.2011 [cit. 2017-11-19] Dostupný z WWW: <http://portal.med.muni.cz/clanek-17-paranoidni-schizofrenie.html>. ISSN 1801-6103.
 

Komentáře a diskuse

  • schizofrenie a lidská práva z pohledu schizofrenika  (schiza-zone@seznam.cz, 27.7.2012, 7:42)
    názory , pohled člověka, který onemocněl schizofrenií na nemoc samou, její průbě, příznaky, léčbu, lidská práva a na názory na schizofreniky. Schizofrenie (je závažné duševní onemocnění projevující se hluboce zkresleným vnímáním reality, progresivním (postupujícím) rozpadem myšlení, nezvyklým chováním a obzvláště sociálním stažením, či netečností. Celkové příznaky zahrnují halucinace, bludné představy, poruchy pozornosti, v***e, ochuzení citového a společenského života, narušení pohybové koordinace (viz katatonie). Obecně se předpokládá, že schizofrenie je vývojovou poruchou, založenou na určitých změnách v neuroanatomii a neurochemii mozkové tkáně. Bezprostřední počátek onemocnění bývá většinou plíživý, často doprovázený zastřeným vědomím, bouřlivými poruchami chování a halucinacemi. Halucinace neustále zásobují mozek informacemi. To způsobí, že člověk nemá možnost mít emoční prožitky, je ochuzen o citovou stránku života, ztratí schopnost myslet na budocnost, ztrácí sociální dovednosti, schopnost interakovat , postupně je vyčleňován ze společnosti. Stává se psancem terorizovaným vlastním mozkem. Začne mít představy, bludy, které vlastně popisují to, co se mu děje. Tyto začne prezentovat. Okolí je vnímá jako fantasmagorie . Je to fáze , kterou lze nazvat zblázněním nemocného. Schizofrenie patří díky své výraznosti mezi jednu z prvních popsaných duševních poruch vůbec a její popisy se nacházejí už v hebrejské bibli, odkud pochází také zlidovělý výraz pro tuto nemoc: mešuge. Halucinace – jsou to vjemy, které velice sotisfikovaně, bez přestání od probuzení do usnutí, identicky se skutečnými jevy, vjemy, dialogy vytváří člověku část mozku, která se ho rozhodla terorizovat. Využívá k tomu ostatní jeho části, signály z receptorů, mozkovou RAM, přenosové cesty, vjemová centra. Mohou být různé, zvukové ,muzikální, sluchové,včetně zrakových, intrapsychických (někdo nemocnému dává nebo naopak bere z mozku myšlenky), tělových….. Jsou to vjemy bez existujícího podkladu – jsou vytvořeny v mozku , vnímá je pouze a jen nemocný člověk . Ten však neví, že to tak je a stále hledá a pátrá odkud to je, kdo mu to dělá,proč. Já jsem trpěl zvukovými-sluchovými. . Několika druhy. Slyšel jsem dialogy dvou lidí, mužské i ženské hlasy. Bylo to dokonale opravdové. Bavili se o mě. V autobuse mhd-hanili mě, myslel jsem ,že to slyší celý autobus. Doma, vypadalo to, jako když se o mě baví dva muži, někdy za dveřmi, někdy v bytě o patro níže. A bavili se o tom, že mi v noci vykopnou dveře. A zlomí mi ruce. Měl jsem strach spát. Přešlo to v halucinace , které jsem slyšel přímo v hlavě. Jako kdyby tam byla vysílačka. Popisovalo to ,co v ten okamžik dělám. Co vidím. Komentovalo to on-line s logikou věci děj. Našel jsem minci, americký čtvrťák řeklo mi to ,že je to čtvrťák a ještě se mi to vysmálo, že si za to nic nekoupím. Mozek mi k tomu vytvořil představu jakého si komunikačního systému, který ví, co vidím a vysílá zpět to, co slyším. Mluvilo či pískalo to, když jsem chtěl spát. Čekal jsem 2-3 hodiny , než ta hrůza přestane a budu spát. Bylo to kontinuální od probuzení do usnutí. To mi znemožňovalo prožívat emoční , citovou stánku života. Nemohl jsem se radovat, mít radost, užívat si život, těšit se. Část mozku, která se mě rozhodla tímto způsobem terorizovat je inteligentní. Umí vytvořit signály, které se vytváří za receptorem při příjmu signálu z prostředí. Umí se napojit na zrak, popisovalo to, co vidím, slyšel jsem čtený text, umělo to zahltit mozkovou ram, umělo to reagovat na situace,komentovat to, urážet, vyvolávat pocity. Člověku to vytvoří neviditelný, sotisfikovaný koncentrační tábor. Udělá to z něj štvance. Neumožní mu to žít život. Všechny tyto hrůzy zvané halucinace následně vyvolají bludy, což přesvědčení daného jedince o něčem, co neexistuje, je nereálné, neděje se , které nelze vyvrátit žádnými logickými, sdělenými argumenty . Jak to vzniká? Představte si, že jste doma a ozve se pípání jako z nějakého přístroje,budíku. Co se stane. 2.signální soustava vám vytvoří představu elektro přístrojů, které máte doma a s vámi je v hlavě projede. Pak se vybudí uložené informace a mozek se snaží přiřadit ke každému přístroji zvuk. A ejhle. Nepasuje to do sebe. Začnete si představovat, to.zn.mozek začne vytahovat představy různých přístrojů, které by dané pískání mohli produkovat. Začínáte nad tím přemýšlet. Ozve se to znovu. Jste trochu nervózní. Nedá vám to. Musíte to zjistit. Opět to zapíská. Jdete za zvukem. Máte to. Máte moderní lednici a ta když se nezavře,v intervalech píská. To znamená, byl nějaký podnět, vyvolal představy, přiřazoval zvuk k jednotlivým v hlavě uloženým přístrojům, vyvolalo to zájem, či nutkání na to přijít, zjišťovali jste , našli jste to , byl konec.. A co schizofrenik : mozek je nastaven tak, že to co nemocný slyší jsou zvuky přicházejí z vně. Příroda ho nevybavila schopností přijít na to, že umí sám vytvořit elektrochemické děje, jevy , které po vyslání do vjemového centra vytvoří dialogy,hlasy identické s lidským dialogem, když je to přímo v hlavě jako z nějaké vysílačky. Nebo když to komentuje. Když je slyšet myšlenka a reaguje to na ní. A na vše reaguje naše 2.signální soustava. Jak to mluví, reaguje, píská, … tak má člověk k tomu vytvářeny představy – schemata, komunikační prostředky, výzkumné centrum, satelity, mimozemšťany, nevěrnou manželku, prostě něco, co způsobuje to mluvení v okolí, v hlavě. Tyto představy běží neustále. Rok, dva,pět…Člověk přemýšlí , kdo to dělá. Jak to dělá. A opět představa. Trvá to dlouho. Člověk je tím dlouhodobě týrán. Ukradne mu to roky života. Je psancem. Hledá tyrana, technologii, důvod,netuší, že to není z vně. Jak druhá signální soustava dlouhodobě vytvářela představy, člověk si vytvoří schéma, svou teorii, kdo , jak a proč mu to dělá. Jsou to konspirační , technologické, mimozemské, fantasmagoristické teorie . BLUDY. Nastane fáze, kdy o tom člověk začne mluvit. Psát na úřady. Vznikly bludy a došlo k tzv. zbláznění , nebo také ke stavu akutní psychózy, ataky… Blud je nepravdivé a nevývratné přesvědčení založené na nesprávném odvození závěru ze zevní reality. Přesvědčení daného jedince nelze vyvrátit žádnými logickými argumenty, pod jeho vlivem jedná a blud je v centru pozornosti daného jedince. Chizofrenní bludy vznikají velmi dlouho. Kontinuálním působením halucinací. Strašně důležité je následující : Bludy trvají do doby než člověk prohlásí – jsem nemocen . Tímto okamžikem bludy končí. Tímto okamžikem končí dezorganizace osobnosti. Tímto okamžikem přestává člověk tzv.chorobně interpretovat nové zážitky. Tímto okamžikem chce léčbu, která ho zbaví těch odporných věcí . Tento okamžik musí nastat ihned na počátku léčby. Chtěl bych říci : Lidem, kteří slyší dialogy o nich samých, nemohou najít jejich aktéry, slyší hlasy uvnitř hlavy, které komentují jejich činnost, říkají jim, co vidí, slyší text, který čtou, slyší své myšlenky, mají pocit, že jim myšlenky někdo snímá, že je někdo sleduje, informace do hlavy vysílá a setkali se s nepochopením okolí, hledají příčinu, viníka, autora těchto věcí, jsou tímto terorizováni, týráni, bojí se, nesmějí se, nemají delší dobu emoční prožitky, neradují se ze života . Nebojte se situaci řešit. Já jsem to vše zažil. Nešel jsem k lékaři. Nevěděl jsem , že je to nemoc. Nikomu jsem se nesvěřil. .Sledoval jsem, kde a kdo se o mě baví. Měl jsem zvukové vjemy v hlavě. Hledal jsem výzkumy, které by se tím mohli zabývat. Byl tím terorizován.Obesílal jsem instituce. Přivodil jsem si sdělení obvinění z přečinu nebezpečné vyhrožování. Byla navržena má ochranná ústavní léčba. Proč? 2.signální soustava mi během těch hrůz dělala představy různých výzkumů,sledování, vyčlenění pokusných osob. Byl jsem o tom přesvědčen. Nekopírujte mě. Podívejte se na informace. Zjistíte, že je to popsáno už ve starověku. Nebojte se slova psychiatr. Není to člověk, který má své blázny , ten nemocniční v kleci. Je to člověk, který rozumí dějům v mozku, přenosu signálů, které v mozku tvoří nějaká jeho část , posílá je do vjemových center a působí nám vjemy, různé psychické,emoční stavy. A buďte jeho partnerem. Navštivte ho. Řekněte mu . Něco není v pořádku. Ale jedná se o můj mozek. O můj život. Uměl by jste mi vše vysvětlit, abych tomu rozuměl? Mohli bychom si popovídat, co s tím, o perspektivě? Nebo si vyhledejte nějaká nestání zařízení, nadace, o.p.s, občanská sdružení, která se zabívají pomocí lidem, které tato nemoc postihla. Zajděte tam, domluvte se. Určitě vám domluví i schúzku s někým, kdo prožil to, co prožíváte vy. Musíte to udělat. Nebo si najděte na internetu neziskové nestátní organizace. Zavolejte tam, domluvte si chůzku, řekněte jim, co se vám děje. Zeptejte se, zda už s nimi někdo takový spolupracuje. Pohovořte si o tom. Ptejte se. Popovídejte si o mozku. O historii. O tom, že je to popsáno dávno před začátkem vědeckotechnické revoluce. Udělejte to dříve, než to začnete jakkoli samostatně řešit. Jinak to pokračuje, až zb**nete, dožene vás to, budete hospitalizováni nedobrovolně. To je krajní řešení, kdy o sobě nerozhodujete. Ještě se k tomu v textu vrátím. . Lidem, kteří zasvětili svůj život studiu nejgeniálnějšího počítače, který kdy existoval a existuje, mozku. Biopočítači, který se sám sestaví po spojení dvou pohlavních buněk , které jeho genialitu a nekonečnou kapacitu s veškerými evolucí vytvořenými záznamy nesou jako kombinaci dusíkatých bází. Někteří z nich se specializují na studium fyzikálně-chemických dějů, které jsou typické pro vznik tzv.duševních chorob. Jsou zde teamy patofyziologů, společně s fyziky,chemiky, programátory,matematiky, kteří zkoumají a popisují procesy probíhající v mozku, jejich změny, modelují působení různých faktorů na tyto změny a snaží se vynalézt metodu, proces, sloučeninu, která by patologické změny vrátila do normálu. Je zde i skupina lékařů, kteří se celý život zdokonalují studiem procesů v mozku , jak fyziologických,tak patologických, které se projevují či jsou nazývány duševními chorobami. Tito lidé, vzdělaní lidé se zabývají léčbou těch, kterým se v mozku vytvořila jakási nerovnováha, která se projeví změnou nálad, chování, kterým část mozku začala vytvářet různé signály, které se projevují vjemy. Psychiatři. Tedy lidé, kteří mají znalosti o fungování částí mozku zodpovědných za nálady,pocity,city,emoce,radost,strach, agresivitu,pasivitu a také těch, které nám vytváří představy, vjemy. Není pottřeba se jich bát. Není ale lehké dostat se do fáze, kdy se člověk nebojí, kdy se nestydí, nevyhýbá. Tito odborníci, lidé, kteří zasvětili život celoživotnímu vzdělávání a pomoci nemocným velmi často neumí s tím, koho léčí a pro jehož dobro dělají maximum komunikovat jako s partnerem. Jako s někým, s kým společně rozpoznají příčinu toho, co se děje. Jako ti zkušení, kteří méně zkušenému srozumitelně vysvětlí co dělají, co umí, čím se zabývají. Kteří vysvětlí, co to je signál. Přenos signálu. Vjemové centrum. Vjem , který se zde nehezky označuje halucinace. Vysvětlí, že se část mozku umí rozhodnout, že bude sama terorizovat člověka promyšlenou tvorbou signálů, které pak vnímá nemocný jako halucinace. Proto nemusí být nikdo, kdo by vedl dialog a přesto ho člověk srozumitelně slyší. Předají nemocnému názorné materiály, studijní materiál, webové odkazy a nechají mu čas, prostor, aby si to ověřil, aby se podíval , aby chtěl a měl možnost ověřit si tvrzení lékaře, jeho argumentaci. Aby si člověk uvědomil, ze se cosi děje a musí se to řešit. Myslím, že je to velice podstatná část pomoci nemocnému. Nejstrašnější je psychiatr, který i doma přemýšlí, co by ještě udělal pro pacienta a pacient to neví, je utlumen, neví to, že lékař to myslí nejlépe jak může. Myslím, že podání léků, ponechání nemocného několik dní na pavilonu, jeho utlumení , když nemocný stále přemýšlí, kdo mu to dělá a proč není, alespoň podle mě optimální řešení. Vzniká zde velký průšvih. Nedůvěra. Strach z vedlejších účinků léku. Největší průšvih je tehdy, je li ještě člověk zbaven svobody , /nedobrovolná hospitalizace/ . A neví, čím bude léčen, proč, jak dlouho to bude trvat, a podobně. A jelikož to neví, tak je mu předepsána tzv.kontrola příjmu léčiv. Sedí na hanbě uprostřed sesterny 10 minut , aby nemohl vyplivnout léky. Vše jsem zažil. Prosím lékaře ve jménu nás, kterým část mozku strašným terorem vzala kus života, kteří jsou vystrašení, bojí se. Připadají si normální a nechápou, co se to děje. Jako první věc při příjmu si vyčleňte hodinku. Na člověka. I když byl zbaven svobody, lidských práv nedobrovolnou hospitalizací, chovejte se k němu tak, jak by jste si přáli, aby se někdo choval k vám. Ten člověk nesmí zahájit léčbu do doby, než jste parťáci. U člověka, který byl přivezen do léčebny musíte vyvolat zájem se zeptat, řekněte mu, co umíte. Ukažte mu srozumitelné materiály. Historii choroby. Mějte připravený protokol, kde vyplníte plán léčby, důvod hospitalizace, medikaci, kde budou vypsány vedlejší účinky léku, kde bude vyjádření pacienta. Je to člověk. Se mnou se nidko nebavil. Nic takového neproběhlo. Naštěstí jsem v první třetině léčby pochopil, že jsem nemocen. S ambulantním lékařem , ke kterému jsem se přihlásil po hospitalizaci, jsme parťáciAle kolik je těch, kteří, zrovna jako já, prožijí tu strašnou hrůzu, útlum po podání léků v léčebně. Budou se bát. Nebudou to přijímat. Nebudou se léčit. Nebyl nikdo, kdo by s nimi v tom nejdůležitějším okamžiku jednal jako s člověkem. Osobností. S někým,kdo má na to právo. Lidem, voleným zástupcům . Prosím Vás. Představte si, jak by měl probíhat v 21.století proces příjmu člověka do nemocničního zařízení. Dnes jsou mu omezena lidská práva a není informován o medikaci , jaké to má vedlejší účinky, o nemoci, o tom, co se bude dít, proč to je, co se očekává, jak to bude dlouho trvat. Je to průšvih, který člověka traumatizuje. Myslím, že zapojení pacienta jako rovnoprávného partnera je to nejpodstatnější z celé léčby. Nedělá se vše pro informovanost pacienta. Soud dostane krátkou zprávu od lékaře. Tu si v nemocnici vyzvedne pracovník soudu. Člověk je pak označen soudem jako nebezpečný sobě a svému okolí. Zastupován advokátem, kterého v životě neviděl. I když přijde na to, že je nemocen, komunikuje, pokračuje stav nedobrovolné hospitalizace. Lékař chce čas na podávání léků. Myslím, že podmínkou pro zabezpečovací detenci by měl být vstupní rozhovor s člověkem s vyplněným vstupním protokolem a to samé s ošetřujícím lékařem. Tímto by se lékařům vytvořil prostor pro navázání komunikace. Museli by pacientovi objasnit důvod hospitalizace. To, že je nemocen. Vyslechnout jeho názory. Vše zaznamenat, včetně vyjádření a souhlasu či nesouhlasu pacienta. Profesně by rostli.Měli by informace. Léčili by cíleně, se zpětnou vazbou. Spousta pacientů má strach. Nedůvěru. Velmi nepříjemný zážitek způsobený léky. To je velký průšvih. Člověk to v sobě pak nosí. Lékař nezíská informace důležité pro léčbu. Pacient se neptá. Neprojevuje zájem. Následná ambulantní léčba může být velice problematická. Cojsem zažil já: Od roku 2008 jsem začal slyšet dialogy a prožil něco, co nepřeji nikomu.Stavy, kdy člověk volá o pomoc, prosí, útočí. Proti něčemu, co není, co nikdo jiný neslyší,nevnímá, nepochopí. Člověk si nepřipadá nemocný. Nemá to vliv na jeho inteligenci. Když se nebojí nebo jedná s lidmi, koná rutinní činnosti, nijak ho to neomezuje. Vzhledem k tomu, že mozek neumožní člověku přijít na to, že je to zdravotní problém , nemocný usilovně hledá příčinu. Hledá viníka,tyrana, technologii, prostě něco, co to způsobuje. Slyšel jsem jasné, zřetelné, srozumitelné dialogy, kdy se o mě bavili třeba v autobuse mhd ženské hlasy. Poznal jsem se z toho,myslel jsem, že to slyší ostatní. Koukal jsem po osazenstvu autobusu, nemohl jsem najít, kdo se to baví. Vystoupil jsem. Večer, když jsem šel spát, tak jsem asi půl roku velmi zřetelně slyšel, někdy z prázdného bytu o patro níže, ,jindy za dveřmi dialog na téma, že mě v noci až budu spát vyrazí dveře a zlomí mi ruce. Měl jsem strach usnout, bál jsem se tak, že jsem se na noc obul, vzal si do ruky řetěz, abych se mohl bránit a k druhé ruce jsem si dal telefon, na kterém jsem si předvolil 158 , abych si mohl zavolat pomoc. Pak myslel jsem si, že si majitel domu objednal stěhování regulovaných nájemníků. Pravidelně, když jsem usínal a neslyšel dialogy, měl jsem v hlavě pískání, jako když se fouká na foukací harmonice vysoký tón. Nemohl jsem spát. Trpělivě jsem čekal 2 až 3 hodiny, až ta hrůza přestane a usnu. To byly hlasy z prostoru. Poté jsem je začal vnímat uvnitř hlavy. Mluvilo to, komentovalo to , co dělám.Reagovalo to na situaci, která byla. Bylo to on line. Také to uráželo, celý den, až do doby, než jsem usnul. Takto mě to teroizovalo asi 4 roky. Nejdříve jsem se bál, začal jsem tomu nadávat. Pak jsem začal hledat na internetu informace o různých výzkumech v oblasti software pro lokalizaci, o fyzikálních jevech zvaných signál a jeho formách přenosu a interakce, o snímání neurální činnosti, zkouškách účinků různých druhů záření na lidský organismus. I přes znalosti v oblasti exaktních věd / jsem Ing. / jsem byl dlouhodobým utrpením úplně zaslepen, nebyl jsem schopen přijmout žádné argumenty. Podával jsem na instituce podněty k prošetření , hledal na internetu všechna možná i nemožná slovní spojení popisující to,co se mi děje, podal trestní oznámení , že mi je to činěno. Zasílal množství e-mailů na instituce, kam jsem podal podněty. Nic se nedělo. Začal jsem používat sprosté výrazy . Slovně urážet či napadat někoho, kdo koná svou práci a nic mi neudělal. Tímto jsem si přivodil i trestní stíhání za nebezpečné vyhrožování a byl jsem z tohoto činu policií obviněn. Stíhání bylo z důvodu nepříčetnosti a neschopnosti rozpoznat trestnost mého jednání zastaveno. Z mé strany to bylo volání o pomoc, popis hrůz,které takto nemocný člověk zažívá, a nakonec i napadání a urážky, když se stále nic nedělo. Znovu opakuji, mozek člověka, který takto onemocní nerozpozná a ani nehledá příčinu sám v sobě. Pak jsem byl policií převezen do psychiatrické léčebny Bohnice. byl jsem zde přijat tzv.nedobrovolným příjmem . Proběhlo to tak, že jsem byl telefonicky pozván na policii, zde mi řekli, ať to, co jsem říkal minule řeknu paní doktorce. Trvalo to asi 5 minut. Mé konstrukce-bludy byly dokonalé, pro ostatní fantasmagoristické. Pak mě dva pánové řekli, že někam pojedeme, ať jdu s nimi k autu. Měl jsem strach. Nedovolili mi zavolat advokáta a počkat, až přijde. Někam mě vezli. Zavolal jsem matce, že mě někam veze policie, asi do Bohnic. Pak se mi rozbil telefon. V Bohnicích na příjmu se mnou mluvili v kanceláři asi 3 minuty, odfajfkováno, hospitalizace. Byl jsem převezen na pavilon. Zde jsem vše odevzdal, dostal jsem pyžamo. Byl jsem z toho tak vyjukaný, že jsme si ho oblékl zády dopředu,jako svěrací kazajku. Začali mě léčit,dostal jsem první léky. Bez jakéhokoli představení lékaře, bez souhlasu s medikací, bez rozhovoru o tom, kde jsem, bez snahy vyvolat nějaký zájem, otázku na téma mé nemoci. Byl jsem absolutně klidný. Pouze jsem prohlásil, že je to smutný den pro demokracii a aže mám pocit, že budu potřebovat na ochranu lidských práv advokáta. Před odchycením a převezením do nemocnice jsem učil. 2 roky. Ani jsem nezavolal , že nepřijdu. Druhý den jsem byl přeložen na jiný pavilon. Opět žádný rozhovor na téma kde jsem, žádné srozumitelné materiály na téma mozek, co umí, jak se to léčí, čím budu léčen, jaké to má vedlejší účinky, jak dlouho… Bylo mi řečeno, že je to tzv.nedobrovolný vstup, že přijde nějaké paní od soudu a pak rozhodnutí o hospitalizaci. Léčba mě utlumila. Byl to strašný stav. V prvních dnech jsem měl tzv.pobyt na oddělení. Celé dny jsem se pročekával od rána do večera. Bylo to ubíjející. O víkendu jsem poprosil návštěvu, ať nakoupí čokolády, uspořádal jsem turnaj pavilonu ve stolním tenise, vytavil ceny. Zapojil se skoro celý pavilon. Pak následovali dny se společnou vycházkou. Hodinová procházka po areálu. A dopoledne hodina hraní si s pedagožkou. Už jsem hovořil s lékařem. Ptal se mě, co slyším, vnímám. Co bych mu to říkal… Ráno na společném sezení s lékařem jsem odpovídal na otázku jak se daří –dobře. Více nás odpovídalo,dobře. Byl jsem utlumen. Začal jsem chodit na pracovní terapie. V rámci pracovní terapie jsem sestavoval ptačí budku. 14 dní jsem to nebyl schopen udělat, léky byly hrozné. Všichni nám pomáhali. Měl jsem obrovské štěstí. Bratr mi dovezl do léčebny přenosný počítač, kam mi nahrál filmy a písničky. Já jsem měl flash disk, kde jsem měl nahrané různé informace a výsledky vyhledávání ,která popisovala to, co jsem myslel , že je mi činěno. Připravil jsem složku a snažil se přesvědčit ošetřujícího lékaře, že si to musí nahrát. Zareagoval naštěstí tak, že mi do mého compu nahrál film čistá duše. Je to pravdivý příběh o kandidátovi nobelovy ceny, který onemocněl touto nemocí. Měl zrakové vjemy. Jednou viděl někoho doma, dotyčný chtěl ublížit jeho dítěti a ženě. Skočil k nim, porazil je na zem, jak je bránil. Žena vzala dítě, utekla před ním do auta. On se rozeběhl za nimi. Opřel se o kapotu, zamyslel se a řekl. Vždyť oni jsou stále všichni stejně staří.Myslel tím ty, které viděl jen on. Od té doby bylo po tvz. bludech. Já jsem si v té době řekl, jsem nemocen. Od tohoto okamžiku , v první třetině léčby, jsem se stal spolupracujícím pacientem. Na otázku jak se daří jsem neřekl dobře, ale popsal jsem své pocity, potíže, stav mysli,.. Avšak mnoho lidí odpovídá dobře . Ale opět se se mnou nikdo nebavil o průběhu léčby,medikaci, době, plánu… Po dvou měsících a pár dnech lékaři konstatovali, že již nejsem nebezpečný sobě ani svému okolí. Podepsal tzv.dobrovolný vstup a zůstal ještě 6 dní. Pak jsem byl propuštěn, jsem léčen ambulantně, s lékařem komunikuji i telefonicky, e-mailem. Ještě mě čeká jedna záležitost. Lidé, kteří v době, kdy jsou trýzněni verbálními hlasovými halucinacemi často na někoho útočí, nebo někoho urazí. Já jsem byl obviněn na základě e-mailů , které jsem zasílal z mé e-mailové adresy na adresu policie ČR z nebezpečného vyhrožování, bylo to pro nepříčetnost zastaveno. Na základě těchto skutečností bude rozhodovat nyní soud, zda mám být léčen dle trestního zákoníku nařízenou ústavní ochrannou léčbou. Bude druhé stání. Na první stání jsem šel s tím, že jsem byl označen jako nebezpečný sobě i společnosti, chorobně interpretující myšlenky,mám paranoidněpersekuční bludné produkce,poruchy vnímání v podobě sluchových,intrapsychických a tělových halucinací. Došlo k dezorganizaci osobnosti a neschopnosti správně testovat realitu. Chorobně interpretuji nové zážitky. Mé přání : Myslím, že všichni lidé, kteří přišli o část života uvězněni v nejsotisfikovanšjším koncentračním táboře ,který jim vyrobil jejich vlastní mozek, lidé, kteří budou muset možná celý život snášet nějaké útrapy ,které nemoc s sebou přináší , si zaslouží , aby všichni,kteří jim pomáhají přeskočili do 21 .století. Aby si každý, kdo se setká s takto nemocným člověkem jednal tak, jako by byl na jeho místě on sám, nebo jeho potomek. Myslím, že by všichni lidé měli mít právo býti partnery lékařů. Ihned při příjmu by měl proběhnout dlouhý rozhovor mezi pacientem a lékařem. Pacient by měl vědět, kdo je psychiatr, co umí, co léčí. Měl by dostat srozumitelné informace o tom, jak funguje mozek . Jak se jeho část rozhodne škodit. Jak je to chytrý darebák. Jak umí vytvořit to,co slyšíme. Nemocný musí mít zájem se ptát, komunikovat. Asi by měl vědět, čím a proč bude léčen. V čem léčba spočívá. Jaké jsou vedlejší účinky. Měl by sám chtít s lékařem společně bojovat, hledat ten správný lék. Neměl by mít v sobě někde hluboko schovaná traumata. Odchycení. Zavření.Utlumení. Může to způsobit to, že pak říká, je mi dobře. A jednou, až dostane lék, který mu to připomene, přestane léky užívat. Nebo nebude chtít navštěvovat ambulantního lékaře. Tito nemocní lidé mají a asi i budou mít ochuzen svůj život o spousty radostí, prožitků,zážitků, často budou žít na hraně chudoby, čelit předsudkům. Dožijí se o 20% nižšího věku. Zaslouží, aby byly partnery. Lidmi. S právy. Zaslouží si certifikovanou nemocnici, kde v přijímací kanceláři dostanou dokument, kde se seznámí s právy, s povinností zařízení každý úkon probrat, vysvětlit, nechat si podepsat i s vyjádřením. S prostředím, kde nebude prováděna tzv.kontrola příjmu léků spočívající v tom, že pacient sedí 10 minut v sesterně a tam hlídají,zda neplive léky. S prostředím, kde si na nástěnce přečtou práva na informace. Kde bude jméno či telefon , kam zavolat v případě nejasností .Prostředí, kde mohou trávit čas aktivně,kde nemusí pročekat celé víkendy bez možnosti sportovat, zabavit se, mít kulturní vyžití. Prostředí, kde s lékařem společně bojují s nemocí. Prostředí, kde lékaři profesně rostou, neboť mají přesné informace, zpětnou vazbu. Kde rostou tím, že umí sdělit složité věci srozumitelně. Kde se naučí vyvolat zájem nemocného o otázky . Prostředí, odkud neodejde člověk s traumatem odchycení a uzamčení.  
    • RE: schizofrenie a lidská práva z pohledu schizofrenika  (evik.evelinka@seznam.cz, 28.6.2017, 13:44)
       Moc děkuji za tento dlouhý, ale velmi pravdivý názor. Je opravdu těžké přiznat si, že má člověk problém a ne jen ten, kdo onemocní, ale i pro ostatní rodinné příslušníky, je velmi boledtné a těžké přijmout skutečnost, že tato nemoc se týká někoho blízkého, zvláště, když nikdo z rodiny neměl a nemá žádné psychické problémy. je to jako úder pod pás. Jak uvádějí statistiky, postihuje muže i ženy v dospělém věku, takže člověk, který se celý život choval normálně, se najednou začne chovat jinak, ale je to tak záludné, že si té změna ani nevšimnete. Nepřikládáte poznámkám postiženého žádný význam, protože jsou to věci, které se mohou dít...  až do doby, než se stane ten zássadní zvrat, který někdo jiný vyhodnotí jako problém a tím začne ono peklo, které je polisováno tak přesně v uvedeném textu. Je otřesné, jakým způsobem v dnešní době funguje lékařská péče v tomto tak citlivém oboru. Je až zarážející, s jakou přesností fungují příjmy pacientů na psychiatrickém odd. po celé republice. Já mám zkušenost s nenocnici v Brně-Černovicích, kde přijem pacienta probíhal přesně tak, jak to popisuje účastník z Bohnic. Dcera byla odvezena sanitkou a domění, že jede na vyšetření, během tranportu ji přeložili do jiné sanitky, kde vyslechla rozhovor zdravotníků o tom, že si ji tam stejně nechají, propadla panice, ale nikdo jí neřekl kam jí vezou. To jsme nevěděla ani já, když mi celá vyděšená volala, že jí vezou do blázince, ale kam? než se mi podařilo zjistit kam dceru odvezli, byl a už zaindikovaná sedativy a nepustili mne za ní, protože prý spí. Takže jsme jí měla přivézt věci a zůstane tam na vyšetření. druhý den dostala soudní příkaz o nedobrovolné hospitalizaci a nedalo se s tím nic dělat. Byla tam měsíc, kdy ji stále byly podávány lék. nebyla jsme ani pravdivě informována o tom, co jí vlastně dávalí. Po měsíci byla propuštěna s tím, že to bylo jen lokální selhání osobnosti a že s eto už nemusí nikdy opakovat, jenže musí jíst stále léky, se kterými byla propuštěna a navštěvovat psychiatrickou ambulanci. To si dcera nechtěla připustit a přestala postupně léky brát, i když mne ujišťovala, že je bere. To způsobilo totální kolaps a nastal zkrat, který nestartoval paranoju v pravém slova smyslu. Už nebylo pochyb o tom, že má problém, to si uvědomila i ona, bohužel pozdě. Ale proč, když ji v nemocnici drželi proti její v***i tak dlouho za přítomnosti odborníků nebyla o stavu věcí tak, aby se k sobě chovala v souladu se stavem věcí??? Ošetřující lékařka řekla jí i mně, že je přesvědčená, že je zdravá. Proč do ní cpali tedy měsíc psychotika, na kterých se člověk stane závislým??? Já jako matka jsme zažívala denodenní peklo, nebyla jsem schopna přesvědčit lékaře o tom, že dcera fungovala a nikdy psychická púroblém neměla. Věřím, že pokud by se tenkrát dostala k odborníkovi, stačily jen ambulantní návštěvy u psychologa a všechno mohlo dopadnout jinak. Dnes je zaléčená, ale v pracovní neschopnopsti a co bude dál, to nikdo z nás nevíme. Já jsem byla velmi zklamaná z odboprné lékařské péče, které se dceři dostalo v nemocnici. Nikdo s ní tam nepracoval, zlomili ji tak, že odcházela jako člověk bez zájmu o cokoliv, jen když už se konečně dostane domů. Byla ochotna přistoupit na cokoliv, jen když odsud vypadne. zřekla se i návštěv, vrátila se jako naprosto apatický člověk a trvalo nám všem doma dlouho, než jsme ji probrali k životu. Nikomu to nepřeji zažít, jsou to moc těžké chvíle.
  • Paranoidní schizofrenie  (peugeot.m@seznam.cz, 22.3.2015, 23:59)
      Syna jsem nechala hospitalizovat , protože se u něho projevila paranoidní schizofrenie. Nyní je v Horních Beřkovicích již týden. Samozřejmě,že mě nyní nenávidí - což bolí,ale já ho nemohu nechat zničit si svůj život. Je mu teprve 19 let. Byl chytrý kluk,ale najednou se něco zlomilo. Odehnal od sebe všechny kamarády,podezíral učitele ze školy,že jsou proti němu spolčeny,přestala mu jít škola,kterou měl velmi rád.Nyní netuším jak dlouho tam bude,ale v dnešní době je umění a výhra už jen to,že jsem ho tam za pomoci mě,jeho otce a policie,která mi pomohla konečně dostala. Jinak by mi vlastně pomalu umíral ve svých myšlenkách,ale nežil by. Věřím,že mu pomohou zvládnout lékaři alespoň léčbu. Nešťastná,ale vlastně teď již i šťastná matka svého syna.

Vložit nový příspěvek:

Autor / e-mail: [ přihlášení/ověření uživatele ]
Titulek:
Text:
 
 Přidat štítek:   Štítek odeslán, děkujeme