Digitální video

Operační technika v neurochirugii má svá specifika, která vychází z anatomických a fyziologických podmínek nervového systému. Na počátku operace je nutno překonat jeho ochranné kostěnné a vazivové obaly, dále následuje vlastní výkon na mozku či míše a konec operace je věnován rekonstrukci s vodotěsným uzávěrem původních obalů nervového systému. Kromě základních operačních výkonů se většina operaci provádí mikrochirurgickou operační technikou. Nezbytnou podmínkou, kromě zvládnutí mikrochirurgické operační techniky, je nutnost adekvátního technického vybavení operačního sálu. Především v neuroonkologii se dále užívá řada přístrojů (neuronavigace, elektrofyziologický monitoring, peroperační zobrazovací metody), které pomáhají zvýšit radikalitu a bezpečnost resekčních výkonů.

Hypofýza se nachází v tureckém sedle. Skládá se ze dvou částí – přední (adenohypofýza) a zadní (neurohypofýza). Pomocí stopky se připojuje k hypotalamu. Nad hypofýzou se nachází křížení zrakových nervů (chiasma opticum). Hypotalamo-hypofyzární systém produkuje řadu hormonů, které řídí činnost ostatních žláz s vnitřní sekrecí. Nejčastěji vyskytujícím se nádorem hypofýzy je adenom. Jeno maligní varianta, karcinom, je naštěstí vzácná. Příznaky, kterými se nádor projevuje, závisí na tom, zda je nádor hormonálně aktivní (funkční adenomy) nebo hormonálně inaktivní (afunkční adenomy). Nadprodukce jednotlivých hormonů se projevuje typickými příznaky, např. akromegalie u nadprodukce růstového hormonu u dospělých. Projevit se tak mohou už poměrně malé nádory, označované jako mikroadenomy (do 10 mm). Naopak afunkční adenomy se klinicky většinou manifestují při větší velikosti a označují se jako makroadenomy (10 mm a více). Způsobující potíže tlakem na chiasma opticum, kdy bývá typickým nálezem porucha zraku charakteru bitemporální hemianopsie. K operaci jsou indikovány symptomatické nádory, tj. s hormonální nadprodukcí nebo působící zrakové potíže, popřípadě se dotýkající se zrakových struktur. Vzhledem anatomickým poměrům a vlastnostem nádoru (relativně křehký a měkký nádor) se využívá transnazálního přístupu pomocí endoskopu (alternativou je použití operačního mikroskopu). Principem operace je zavedení endoskopu do nosní dutiny, snesení přední stěny sfenoidální dutiny a po proniknutí do této dutiny snesení spodiny tureckého sedla. Po incizi tvrdé plény se pak pomocí nástrojů odstraňuje nádorová tkáň. Defekt v tvrdé pleně se ošetří plastikou, která se utěsní tkáňovým lepidlem, a zavede se dočasná tamponáda.

Implantace ventrikuloperitoneálního shuntu je operace, která se provádí u pacientů s hydrocefalem. I když se jedná o univerzální výkon použitelný u všech typů hydrocefalu, používá se především u komunikujícího (neobstrukčního) hydrocefalu, protože u pacientů s obstrukčním hydrocefalem se preferuje endoskopické ošetření. Principem je zavedení ventrikulárního katétru do komorového systému. Ten je pak napojen na ventil, který reguluje odtok mozkomíšního moku z nitrolebí. Nejčastěji bývá umístěn za uchem. Z druhého konce ventilu pak vede peritoneální katétr, který je zaveden do dutiny břišní, kde se nadbytečný mok vstřebává.

Normotenzní hydrocefalus je specifickou formou komunikujícího hydrocefalu, kdy je dilatace komorového systému doprovázena poruchou chůze, demencí a sfinkterovými potížemi při normálním tlaku při lumbální punkci. Všechny tři příznaky se vyskytují pouze u necelé poloviny pacientů. Hlavním příznakem je porucha chůze. Diferenciální diagnostika je obtížná, protože řada nemocí může mít podobné příznaky. Proto byly do klinické praxe zavedeny funkční testy, které se využívají při diagnostice a předpovědi efektu případné zkratové operace. Používají se nejčastěji tři testy. Tzv. tap test, tj. lumbální punkce s odpuštěním 30-50 ml mozkomíšního moku. Při zlepšení klinického stavu po odpuštění mozkomíšního moku je pak pacient indikován k operaci. Dále lumbální infuzní test, který testuje schopnost vstřebávat mozkomíšní mok. Při prokázání poruchy vstřebávání je pak pacient indikován k operaci. Třetím testem je zevní lumbální drenáž, při které se po dobu 3-5 dní odpouští mozkomíšní mok, a při zlepšení klinického stavu se pacient indikuje k operaci. Testy se mohou používat jednotlivě nebo kombinovaně, například lumbální infuzní test a zevní lumbální drenáž.

Endoskopická ventrikulostomie třetí komory je operace, která se provádí u pacientů s obstrukčním hydrocefalem. Jedná se o miniinvazivní metodu s vysokým procentem úspěšnosti a minimálními komplikacemi. Principem je provedení stomie (otvoru) pomocí endoskopu na spodině třetí komory v oblasti tzv. tuber cinereum, kde se jejím provedením vytvoří alternativní cesta proudění mozkomíšního moku v případě obstrukce v komorovém systému.

Chronický subdurální hematom je krvácení mezi tvrdou plenou a arachnoideou. Subdurální prostor za fyziologických okolností není patrný. Zdrojem krvácení bývají nejčastěji přemosťující žíly, k jejichž přetržení může docházet i při malém traumatu. Postihuje především pacienty s atrofií mozku (starší pacienti) a poruchou srážlivosti krve (např. warfarinizovaní pacienti). Zpočátku vzniká malé koagulum, které nemusí činit pacientovi potíže. V průměru za 3-4 týdny se objevují první klinické potíže, například bolesti hlavy, zmatenost, hemiparéza apod. Důvodem je, že došlo k rozpuštění koagula, které díky své vysoké osmolalitě nasává vodu z okolních tkání a dochází tak k výraznému nárůstu objemu patologické tekutiny v subdurálním prostoru. V těchto případech je nutné pak odstranit staré krvácení. Principem operace je provedení trepanace (návrtu) – vyvrtání asi 1 cm otvoru do kosti, protnutí tvrdé pleny a odstranění hematomu s využitím laváže. K odvedení zbytku starého krvácení po provedené laváži se relativně často zavádějí drény do subdurálního prostoru. Stlačená mozková tkáň se rozvíjí postupně, ale počínající zlepšení bývá často vidět již bezprostředně po operaci.

Předkládáme studentům medicíny celkem 12 vybraných kazuistik obecně neurologických (s kterými se v neurologii setkáváme relativně častěji) i se speciálním zaměřením na „movement disorders“, tj. na onemocnění extrapyramidového systému. Studenti uvidí pacienta po cévní mozkové příhodě, pacienta s lumboischiadickým syndromem, s esenciálním třesem, s onemocněním nervosvalového přenosu, epilepsií, demyelinizačním onemocněním mozku a míchy, s degenerativními onemocněními mozku, dystonií, tiky nebo parézou hlavového nervu. Výhodou je zejména zařazení videa ke každé diagnóze s ukázkou vyšetření a hlavního objektivního neurologického nálezu pacienta. Kazuistiky jsou představeny jednotně, nechybí ukázka typického obrazu na pomocných vyšetřovacích metodách (např. na zobrazovacím vyšetření mozku, EEG). Součástí je diagnostická rozvaha a návrh terapie. Cílem nebylo obsáhnout celou neurologii, ale studijní materiál s vybranými kazuistikami by měl názornou a naučnou formou přilákat studenta ke studiu neurologie.

Edukační video "TEM - transanální ednoskopická mikrochirurgie" přibližuje studentům lékařských fakult a lékařům se zájmem o chirurgii využití operačního rektoskopu v chirurgické léčbě zhoubných a nezhoubných patologických procesů v oblasti konečníku. Krátké komentované videosekvence demonstrují konstrukci operačního rektoskopu, jeho funkci a limity použití dané technickými možnostmi a instrumentárium používané k operacím touto endoskopickou technikou. Dále seznamuje diváka s indikačními kriterii k jednotlivým typům zákroků, popisuje nezbytná vyšetření podmiňující správnou indikaci, přípravu pacienta k operačnímu zákroku, prezentuje vlastní operační výkon s poznámkami o možných peroperačních komplikacích a nastiňuje bezprostřední pooperační péči po provedeném operačním výkonu.

Za rok 2014 bylo v rámci ČR nově hlášeno celkem 823 nádorů děložního hrdla, tj. standardizovaná incidence (v přepočtu na 100.000 žen) činila 15,4. Incidence i mortalita vykazují v posledních letech jednoznačně klesající tendenci. Nejvyšší incidence byla ve věkové skupině 40 - 44 let. Nejčastěji je onemocnění diagnostikováno v I. stádiu (47 % v roce 2014), následují stádia III. (20 %), II. a IV. (shodně 13 %). U 7 % nově hlášených případů v roce 2014 nebylo stadium v době diagnózy určeno. Podle nejnovějších údajů portálu www.svod.cz bylo za rok 2014 v rámci ČR nově hlášeno celkem 1963 nádorů děložního těla, tj. standardizovaná incidence činila 36,7, což ukazuje na trend mírného vzestupu ve srovnání s předchozími lety. Až 80 % karcinomů je diagnostikováno v časných stádiích. Karcinom ovaria se vyskytuje ve všech věkových skupinách žen. Incidence karcinomu ovaria dle NOR (Národní onkologický registr) v České republice 20,2/100000 žen. Téměř 70 % případů je stále diagnostikovaných v pokročilých stádiích FIGO III – IV. Pacientky v I. klinickém stádiu dosahují 5-letého přežití v 80 - 90 %, 60 % pacientek ve II. klinickém stádiu přežije 5 let, ve III. stádiu se jedná o 23 % a ve IV. stádiu o méně než 15 % pacientek.

Cílem souboru obsahujícího pět samostatných videí je názorně demonstrovat problematiku chirurgické léčby karcinomu děložního hrdla, těla a ovaria.

Podle nejnovějších údajů portálu www.svod.cz bylo za rok 2014 v rámci ČR nově hlášeno celkem 1963 nádorů děložního těla, tj. standardizovaná incidence činila 36,7, což ukazuje na trend mírného vzestupu ve srovnání s předchozími lety. Až 80 % karcinomů je diagnostikováno v časných stádiích. Primární léčebnou modalitou karcinomu děložního těla je chirurgická léčba. V pokročilých stádiích či u high-risk tumorů může být indikována adjuvantně či paliativně chemoterapie, radioterapie, konkomitantní chemoradioterapie či hormonoterapie. Standardní stagingová operace karcinomu děložního těla spočívá v hysterektomii radikality typu A, oboustranné adnexektomii, u high risk karcinomů se doplňuje stagingově systematická pánevní a paraaortální lymfadenektomie.